Frňákovník kunínský - pohádka o žlutém nejablku

Před mnoha a mnoha lety žila v naší vesnici jedna hodná hraběnka Maruška, která měla ráda všechny lidi a jen když to trošku šlo, tak se snažila jejich těžký život ulehčovat. Ze světa přivážela různé zajímavé rostliny, které byly prospěšné pro lidi a z kterých měli užitek. A tak se stalo, že z jedné cesty přivezla žluté plody, které se podobaly jablku, nebo hrušce, ale nebyly tím ani oním. Ty plody rostly na rosltlině, která se jmenovala kdouloň. Byl to malý keř, nebo také někdy malý stromek. Pocházel z daleké země, kde je moc teplo. Ta země se jmenovala Persie.

Semínka z plodů byla velice vzácná a samotná hraběnka Maruška je pečlivě uložila tak, aby je myšky nesnědly. Až skončí zima a země rozmrzne, zasadí je.

Jednou nechala ve vesnici rozšířit zprávu, že ten, kdo by poškodil tyto rostliny, bude trvdě potrestán. Byla to věc věru nevídaná, kterou nikdo nepamatoval. Všichni se divili a říkali si, že to musí být velká vzácnost, když hrozí takové tvrdé tresty...

Po tuhé zimě, kdy napadlo mnoho sněhu, přišlo jaro a sama hraběnka semínka zasadila. Mnoho jich vyklíčilo a po celý rok se o ně společně s hraběnkou starali zámečtí zahradníci. Vesničané se k oplocenému políčku neodvážili ani přiblížit, aby je náhodou nepostihl nějaký trest. Uběhl jeden rok, druhý a třetí se objevily první květy. Byly růžové a ti co je viděli, říkali, cože to je za vzácnost, když mají jen takový obyčejný květ. Když okvětní lístky spadly pod keře, vypadalo to, jakoby se zima znovu vrátila. Všude bylo bílo.

Léto bylo teplé, úroda bohatá a i na těch vzácných keřích dozrávaly žluté plody. Takové, jaké vesničané viděli před třemi lety, když je hraběnka Maruška přivezla.

Ve vesnici žila rodina mlynáře Skopala a ta měla mnoho dětí. Jedním z nich byl zvídavý klučík Karel. Všichni ho měli rádi, ale ta jeho zvědavost mu nedala spát. Rodiče mu vyprávěli o té velké vzácnosti a také o hrozbě trestů, které vyhlásila paní hraběnka, pokud by někdo keře polámal nebo dokonce si odnesl ten vzácný žlutý plod, který připomínal jablko, nebo hrušku.

Jednou se to stalo. Venku bylo počasí, že by ani psa nevyhnal, jak se říkávalo. To ale nevadilo malému Karlíkovi, který se potajmu dostal z domu, a když přišel k políčku a viděl, že nikdo není poblíž, přelezl plot a jednu kdouli utrhl. Schoval ji pod košili a pelášil k domovu. Zalezl do svého koutku a chvíli si ten plod prohlížel. Byl trošku chlupatý, ale jak ho otřel rukou, byl hladký a krásně voněl.

Nedalo mu to a po chvíli se zakousl. Bylo to tvrdé a  vůbec to nebylo dobré, ale to mu nevadilo. Najednou však začal mít divný pocit. Začal ho svědit nos a zdálo se mu, že i nějak roste. Po chvilce vše ustalo. Karlík se uklidnil a kdouli zahodil se slovy, že mu vůbec nechutná.

Sešel dolů za ostatními a ti s údivem vykřikli. "Co se ti stalo Karlíku? Vždyť ty máš nos jako mrkev," divili se maminka s tatínkem. Moc se mu sice nechtělo, ale vše jim teď na sebe pověděl. "No nic. Musíme počkat do rána a potom se vypravíme do zámku za hraběnkou Maruškou. Snad nám poradí, "řekl tatínek.

Tak se i stalo. Na druhý den šel tatínek, maminka a malý Karlík k hraběnce. Služebnictvo je přivedlo do velkého sálu, kde v křesle zámecká paní seděla. Když spatřila kluka s velkým nosem, hned věděla, proč přichází. "Vy víte, že pod těžkými tresty jsem zakázala cokoliv činit špatného, neboť jsem vás chtěla uchránit od toho, co se stalo vašemu synovi. Nebuďte však smutní. Každý bol čas zahojí. Až váš synek dospěje, bude vypadat jako každý druhý," prohlásila hraběnka a ještě v tentýž den nechala vyhlásit, že kdo kousne do nezralého plodu, bude postižen tím, že mu naroste červený nos. A ten mu zůstane mnoho let.

A tak vesničané konečně pochopili, proč hraběnka pod přísnými tresty zapověděla poškozovat onu rostlinu a jíst její plody. A vy děti víte, jak je důležité poslouchat, co nám říkají maminka s tatínkem.

Od těch dob se říká, že v Kuníně nerostou obyčejné kdoule, ale Frňákovník kunínský.

Z titulu Příběhy našich kronik ...z MAS Regionu Poodří

Kunínská omalovánka: